12.Příběh o Raphaelovi a nejen o něm
12.Příběh o Raphaelovi a nejen o něm
Když pak Raphael dorazil domů,ihned spěchal do svého pokoje,aby tam střep ze Soul Edge ukryl.Nevěděl,proč to dělá,ale něco v jeho nitru jakoby mu říkalo,aby to před Amy zatajil.Inu vytáhl starou truhlu,vhodil tam střep,zamkl ji a přykryl kusem látky,aby vypadala co nejméně nápadná.Klíč od ní si schoval pod polštář.Poté si oddechl a šel se s Amy přivítat.Amy měla z otcova návratu radost a pevně ho obejmula.
Raphael si s ní nějakou dobu hrál a potom odešel dál přemýšlet do své milované knihovny...musel ještě promyslet směr svého putování za Soul Edge.Amy toho využila a šla do otcova pokoje,přestože věděla,že Raphael nemá příliš rád,když se mu někdo prohrabává v jeho osobních věcech.Amy ale zajímala jeho minulost i všechna jeho tajemství víc,než by si Raphael pomyslel.Vždycky toužila vědět o svém otci všechno.
Raphaelův pokoj byl přibližně stejně velký jako ten její.Podlahu zdobil červený koberec,na zdech visely nejrůznější obrazy,v rohu bylo opřené brnění a šavle a u okna stála postel-měkoučká a s baldachýnem.Amy sice měla stejnou,ale ta otcova se jí zdála větší.A tak se na ní položila zády.Chvíli koukala do stropu,a poté se protáhla...
A tu nahmatala klíč schovaný pod polštářem.Vytáhla ho a prohlížela si ho.Byl pěkně pozlacený a zřejmě otevíral něco starobylého.Než ale Amy stačila vyzkoumat k čemu je,uslyšela otcovi hlasité kroky,neboť si potrpěl na okované boty.Klíč vrátila zpátky,hbitě urovnala prostěradlo postele,rychle se ukryla pod postel a doufala,že jí otec neobjeví-sice by jí nevynadal,ale ztratila by kus jeho důvěry.
Raphael vešel,zavřel dveře a hned směřoval pro klíč.Vytáhl ho a šel odemknout truhlu.Amy vše pozorně sledovala.Poté z ní vytáhl střep.Zasněně si ho prohlížel a jemně po něm přejížděl dlaní,jakoby ho hladil.Poté si lehl na postel a stále si se střepem pohrával.Nakonec řekl:
,,Ty a tvé zbytky zajistíte mé dceři smysluplnou budoucnost.Vydám se do vnějšího světa a najdu vás všechny."
Amy tahle věta zahřála u srdce-vždy ji těšilo,že jde otci především o její dobro.Ale na druhou stranu se bála,že by ho moc Soul Edge mohla ovládnout nadobro...že na ni zapomene a poslechne našeptávání temnoty.Přesto se trochu ostýchala vylést ven a otci o tom povědět...řeč samotná už ji byla skoro cizí...
Najednou se však znovu ozval Raphael:
,,Ovšem věz,ty ďábelská zbraň,nikdy,nikdy pro mě nebudeš víc než má dcera.Jednou jsi mě skoro zabila,ale já byl natolik silný,že jsem to přežil...přežil jsem to díky své lásce k Amy.Tu nemůže zlomit ani tvá moc!"Řekl to tak důrazně,až se Amy dojetím skoro rozplakala...zachránila ho láska k ní....
Poté se Raphael hbitě z postele zvedl a vrátil střep zase do truhly.Klíč vrátil pod polštář a odešel.Amy se tedy pomalu vysoukala z pod postele a s dojatým výrazem hleděla na dveře.
Inu blížil se pomalu večer.Avšak Raphael ani Amy netušili,že blízkou vesnici právě prohledávají vojáci,vedení Raphaelovým nevlastním otcem a bratry.Vojsko bylo abnormalitou kraje udiveno.Všichni obyvatelé byli mlčenlivý a měli červené oči.
,,Určitě tu někde Raphael žije!Najděte ho a nechte mě ho zabít!"Prohlásil Frederick Sorel.
Nakonec si vojáci všimli zvláštního hradu ukrytého v hornatém terénu a všichni usoudili,že tam Raphael zajisté bude.A tak se vojsko i se svými veliteli vydalo hrad obléhat.Dorazili v noci.Každý z vojáků si svítil loučí,takže jejich zástup vypadal jako ohnivý pochodující koberec.
Amy si toho všimla jako první a vykřikla hrůzou.Raphael k ní okamžitě přiběhl a ihned se z okna podíval také.Nepodlehl však panice-jednal až úctyhodně klidně.Chytil Amy za ramena a řekl:
,,Amy,schovej se do centra hradu a do co nejnižšího patra.Klidně do sklepení.Na náš hrad teď budou střílet samostříly a každá jeho krajní stěna bude bombardována.O mě se neboj,půjdu do bitvy a zabiju vůdce vojska,čímž se vojáci vzdají.A navíc,díky noci a síle jsem pro normálního smrtelníka skoro nepřemožitelný.Nyní utíkej a drž se toho co jsem ti řekl!"
Amy kývla a utíkala se skrýt.Raphael si vzal šavli,a kráčel odhodlaně na dvůr před hradem,jenž byl zdoben výjevem rytířského souboje,kamennou lví hlavou a kolem něhož už byli postaveny vojenské stany a samostříly.
Když tam došel,spatřil jen,jak vojáci spouští samostříly a jeho hrad se pod palbou pomalu ztrácí v ohni...
Inu kupodivu ho to nepřekvapilo.Jen shlédl přes zábradlí a zvolal na svého nevlastního otce a bratry,jenž stály kousek od dvora:
,,Jsem tu,má rodino!Pojďte mě zabít,jestli to dokážete!"Pak zase zmizel do středu dvora.
Rozzuřený Frederick Sorel se svými syny neváhal a rozběhl se za Raphaelem nahoru.Když pak rozrazil dveře a dorazil,spatřil Raphaela na kraji dvora,otočeného zády a jak se směje svým hlubokým,nadřazeným smíchem...
Poté Raphael chladně zlhlédl dolů,na pochodující vojsko...
...a poté zase pohlédl bokem,jízlivě říkajíc: ,,Jak hloupé je myslet si,že mě vyděsíš."
Nakonec na svého nevlastního otce nenápadně pohlédl svýma očima,skrytýma pod větrem rozfoukanými vlasy.Poté se otočil,a s hbitě namířenou šavlí prohlásil: ,,Vypadá to,že tě zničím!"
Frederick Sorel jen s údivem na Raphaela hleděl.